Bylo mi 17 let, všichni moji kamarádi byli nevěřící, do kostela jsem v neděli chodil, protože se to slušelo, o nějakých křesťanských akcích jsem moc nevěděl a o prázdninách jsem měl celkem volno. Bratranec a rodiče přemlouvali mě a mojí mladší ségru, abychom se vydali do Tábora. „Co že? Na tábory jsem už starej…“ Jenomže on to nebyl tábor, ale Tábor. Moc se mi nechtělo jezdit přes půlku republiky mezi lidi, kde nebudu nikoho znát. Nakonec jsem se ale nechal přesvědčit a byla to jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy udělal. Nechci, aby to znělo nějak pateticky, „och, setkání mládeže v Táboře změnilo celý můj život,“ ale něco na tom bude.

                Když jsme dorazili, zíral jsem na skutečnost, že se v naší ateistické republice může sejít šest tisíc věřících jako jsem já. Program na pódiu mě bavil, moderátor byl sympaťák, teď hraje Lexu v Comebacku. Nevěděl jsem, kterou přednášku si dřív vybrat. Tolik zajímavých témat… Jestli si dobře vzpomínám, byl jsem na přednášce o politice a křesťanství, o vztazích, o svátosti smíření, jednu přednášku měl kněz-exorcista, jinou africký cestovatel.

                Chvílemi jsem si připadal jako na hudebním festivalu. Potěšilo mě, že varhany nejsou jediný hudební nástroj, kterým lze chválit pána. Po celý zbytek roku mi v hlavě zněl rapovaný žalm od skupiny Credens. Se sestrou jsme byli zapařit na křesťanský metal nebo alternativní hudbu. A když všichni účastníci tancovali společně na tradiční židovskou píseň, musel jsem se hodně smát.

                Jenom mi vždycky bylo líto, když jsem viděl, jak se na ulicích potkávají staří známí, mávají na sebe a objímají se a já tam vůbec nikoho neznal. Naštěstí se po městě vyskytovaly řeholní sestřičky i jiní dobrovolníci, kteří měli na ruce pásku s nakresleným uchem. Ti byli připraveni kdykoliv naslouchat a popovídat si s kýmkoliv, kdo se cítil osaměle. Seznámit se s novými lidmi třeba při sportu, v kavárně, výtvarných dílnách nebo jiných doprovodných programech ale nebylo moc těžké.

                Každopádně letos ve Žďáru budu už potkávat spousty kamarádů, se kterými jsem se třeba dlouho neviděl. Od Tábora jsem totiž začal jezdit na děkanátní setkání, farní tábory a do Rajnochovic, kde jsem si udělal mnoho přátel z celé naší diecéze.

                Nejde ale jenom o setkání s ostatními lidmi. Důležité je také setkání s Bohem. A to jsem zažíval při mších, při zpovědi i při závěrečném dobročinném koncertu Rebeccy St. James. Bylo poznat, že to není jenom obyčejný „fesťák“, že všechny přítomné spojuje ještě něco jiného. Zajímavé bylo i svědectví nevěřících zvukařů, kteří se divili, že ještě na žádném koncertu neviděli, aby účastníci po sobě nezanechali žádné odpadky.

                Rozhodně jsem měl o čem po prázdninách přemýšlet. Celé to pro mě byl velký zážitek a dar od Boha. Proto teď po pěti letech budu v přípravném týmu a snažím se přesvědčit kohokoliv, že udělá dobře, když na Celostátní setkání letos pojede.