Jednota církví? Jednota v církvi!

P. Libor Churý

Měsíc leden je mimo jiné obdobím, kdy se modlíme za jednotu křesťanů. Různé církve a denominace se schází ke společným modlitbám, aby otupovali hrany různých předsudků a nevraživostí mezi sebou, aby hledali a stavěli na společném základě, kterým je Kristus a jeho evangelium. Nechci se zde pouštět do úvah ohledně ekumeny. Tím méně, že jsou mnohé oblasti, kde ani nic takového neznají, pro které je dané téma čirou teorií.
Nicméně si myslím, že problematika jednoty je aktuální v nejedné katolické farnosti a v nejednom společenství, zvlášť pokud čítá trochu víc lidí. A zde se už začíná konkrétně dotýkat každého z nás, mládež nevyjímaje. Možná dřív, než začneme budovat jednotu mezi různými konfesemi, mohli bychom se snažit o jednotu ve svém bezprostředním okolí. Ani ne tak tlakem na ostatní, jako spíš snahou, abych já sám byl/a tvůrcem jednoty.
Úsilí o jednotu mezi lidmi v sobě ukrývá úsilí o mnoho dobrých vlastností. Patří sem vzájemné porozumění, umění ustoupit, trpělivost, samozřejmě pokora, vedení dialogu, postoj lásky a přijetí druhého takového jaký je, pravdivost, otevřenost. Všem těmto dobrým vlastnostem se můžeme učit už doma v rodině a následně v učení pokračovat v širší farní rodině. Jakmile zvládneme vztahy s rodiči a se sourozenci, rozhodně budeme mít příležitost ke zdokonalování s panem farářem, s kostelníkem, s varhaníkem a mnoha dalšími lidmi, kteří se točí kolem kostela a tak často mají na věci odlišný názor než my.
Jednota nemá nic společného s uniformitou. Jednota znamená, že respektuji originalitu druhých a že hledám cesty, jak tu jejich originalitu propojit s originalitou svojí. Nejde o to, abychom byli všichni stejní. Jde jen o to, abychom byli schopní se mezi sebou domluvit aniž by létal porcelán vzduchem nebo se rodila celoživotní duševní zranění. Abychom dokázali komunikovat bez emocí, bez pocitu, že druhý se mě snaží využít až zneužít, a abychom toto sami nedělali druhým.
A protože se jedná o problematiku vztahů mezi lidmi, kteří jsou od své přirozenosti tvorové chybující, další důležitou oblastí, ve které se dá investovat energie je umění odpouštět. To znamená nejen odpuštění dávat, ale též o odpuštění požádat a odpuštění přijmout. Ve své neomylnosti a ješitnosti se často uzavřeme do postoje: „já nemám co komu odpouštět" nebo „já jsem všem odpustil/a", ale často zapomínáme, že my bychom měli někoho o odpuštění požádat a že i nám může být odpuštěno. Bez dalších postraních úmyslů.
Když se toto všechno (a určitě je toho mnohem víc, co jsem do tohoto krátkého zamyšlení vůbec nezahrnul) naučíme zvládat na úrovni rodiny a farnosti, pak máme jisté předpoklady být lidmi jednoty, lidmi, kteří mohou a dokáží jednotu budovat. Bohužel platí i obrácená věta. Nejsme-li schopni se domluvit doma v rodině, těžko to zvládneme ve farnosti či v jiné větší společnosti. Pak naše snahy o jednotu a krásné společenství budou vypadat minimálně nevěrohodně a asi také nebudou příliš úspěšné. Bohužel, jako většina velkých věcí začíná nepatrnými krůčky, tak i jednota mezi lidmi na mezicírkevní a proč ne třeba mezistátní úrovni se odvíjí od toho, jak dokážeme být jednotní v malých věcech v těch nejmenších uskupeních.
Jako křesťané máme navíc ulehčenou práci, protože máme vrchol života, nebo možná střed, kolem kterého se můžeme sjednocovat. Pokud všichni směřujeme k jednomu Kristu a myslíme svoji cestu vážně, pak jak se přibližujeme k vrcholu, jímž je Kristus, tak se přibližujeme i k sobě navzájem. A víme také, že Ježíš nás nenechává pouze se plahočit do kopce, ale že nám také pomáhá, že nás také přitahuje k sobě. Nechme se přitahovat. Nechme si pomoci.

Maria, matko jednoty křesťanů - oroduj za nás!