Logo poutnictví

Poutní místa na Moravě a ve Slezsku

Poutník z Prostějova zdolal na jihu Evropy 1200 kilometrů

Někdejší kancléř Olomouckého arcibiskupství Karel Kavička z Prostějova se v květnu vydal na 1 200 kilometrů dlouhou pouť u příležitosti 100. výročí zjevení Panny Marie ve Fátimě. Sedmasedmdesátiletý muž celou cestu zvládl za dva měsíce.
 
Když jste vycházel, dokázal jste si představit, co vás čeká?
 
Pouti předcházela dlouhodobá příprava. Využil jsem zkušeností z roku 2013, kdy jsem byl na pouti z Cařihradu na Velehrad, pak ze Křtin do Cách a také loni na pouti z Velehradu do Říma. Věděl jsem, že pouť bude náročná, ale věřil jsem, že pro všechny účastníky bude velikým darem a životním úspěchem.
 
Můžete rámcově popsat cestu?
 
Pouť začala 1. května bohoslužbou na Velehradě a poté přesunem do Gibraltaru, kde putování 8. května odstartovalo. Prošli jsme provinciemi Gádiz, Malaga a Andalusie, odtud jsme se vydali na severozápad do Portugalska, do Lisabonu a poté do nejdůležitějšího cíle naší pouti Fátimy. Cesta byla dlouhá 750 kilometrů a trvala nám celý měsíc. Byli jsme ohromeni, jak se tato malá horská vesnička změnila ve světové mariánské poutní místo. Po třech dnech jsme se vydali za naším druhým cílem, do jednoho z nejvýznamnějších poutních míst světa Santiaga de Compostela. Putovali jsme po poutní cestě zvané Camino de Portugese a šli jsme kolem Atlantického oceánu. Po týdnu jsme došli do významného portugalského přístavu Porto plného historických památek, které je také střediskem světoznámého portského vína.
 
Šlo vše bez komplikací?
 
Kromě jedné malé epizody. V Portu byly navečer všechny turistické ubytovny plné. Doprovodné vozidlo nám vezlo pro tyto případy stany. Zajeli jsme na předměstí Porta a sjeli jsme do úzké slepé ulice, která se prudce svažovala a končila kdesi za městem u plotu. Tam jsme se utábořili. Protože noci byly teplé, dva poutníci si ustlali pod širákem, dva si postavili stan a já jsem nocoval v autě. Kolem půlnoci mne probudilo klepání na okno. Posadím se ve spacáku a vidím pět portugalských policistů, kteří obstoupili auto. Otvírám okénko a anglicky jim sděluji, že jsme poutníci z "Republica Čeka" a zde spíme, protože ubytovny byly večer již plné. Kontrolují pas, salutují a odjíždějí. Jak nás na tomto odlehlém místě našli, nevím. Do katedrály svatého Jakuba v Santiagu jsme pak doputovali 26. června odpoledne. Byli jsme šťastní. Po dvoudenním odpočinku jsme se rozloučili s Galicií návštěvou mysu Finterra na konci světa a doprovodným vozidlem odjeli domů.
 
Dodrželi jste přesně plán cesty?
 
Itinerář, který jsem před poutí připravil, jsme dodrželi beze změn. Během týdne jsme nocovali ve farnostech a ubytovnách pro poutníky, a když jsme nic nesehnali, tak jsme spali pod širákem. Šli jsme šest dnů v týdnu od pondělí do soboty, průměrně 30 kilometrů denně.
 
Co byl na pouti největší problém?
 
Největší starostí bylo zajištění noclehů. Problémy jsme měli hned na začátku v rozsáhlých a řídce obydlených oblastech provincie Gádis a v jižní Anadalusii pokryté hustými lesy korkových dubů. Těžko se hledalo místo pro stanování. Všechny soukromé pozemky jsou ohrazeny kamennými zdmi a ploty. Jednu noc nás ubytoval pan hostinský, když nás nechal ve venkovním přístřešku své hospody na křižovatce lesních cest. Nikdo během pouti neonemocněl a kromě puchýřů na nohách jsme neměli žádný zdravotní problém. Poutník je také trochu sportovec i turista, snad má v sobě i kousek tuláka a milovníka přírody. Na prvním místě je však duchovní zaměření pouti, denní modlitba růžence a charakter putování, které poutník bere jako projev pokání a oběti.
 
Jak na vás působilo Španělsko a Portugalsko?
 
Jsou to krásné země s mnoha historickými a kulturními památkami a nádhernou přírodou. Staré koloniální velmoci, které ovládaly velkou část světa. Svědčí o tom obrovská náměstí ve městech s honosnými budovami a množstvím pomníků a soch. Fascinovaly mne lesy korkových dubů a eukalyptů a některé rostliny. Například stromy s modrými květy jsem dosud nikdy nespatřil. V Portugalsku najdete třeba ještě veřejné venkovní prádelny, které stále fungují, ale také mnoho nových domů a veřejných staveb vybudovaných s podporou Evropské unie. Totéž jsem viděl i v Galícii, dříve chudé oblasti Španělska.
 
Chystáte se do budoucna na nějakou další podobnou pouť?
 
Teď nevím. Snad do Jeruzaléma.

5plusdva, Michal Šverdík, 28. července 2017

 

Pouť jako pomoc a opora v životě křesťana

Středověká putování ke hrobu svatého Jakuba Staršího
Mezi úkony duchovního života, jejichž zachovávání církev začala doporučovat jako pomoc a oporu na osobní cestě životem již v prvních křesťanských staletích, patřily vedle přijímání svátostí, každodenní modlitby, pravidelného postu, almužny či jiných skutků milosrdenství také poutě. Blízké i vzdálené cíle poutníků získávaly svůj věhlas postupně. Od 4. století, kdy bylo křesťanství legalizováno, vznikaly nové kostely, mnohé z nich na svatých místech, tj. tam, kde žil a působil Ježíš Kristus. Cílem mnoha poutníků se od 9. století stal zejména Chrám Božího hrobu, pokládaný za ústřední svatyni veškerého křesťanstva. Oblíbená byla i daleká putování k hrobům světců nebo na vzdálená místa uložení jejich ostatků. Slavnou trojici nejnavštěvovanějších poutních míst středověku představoval Jeruzalém (Chrám Božího hrobu), Řím (hroby apoštolů sv. Petra a sv. Pavla) a v neposlední řadě Compostela (hrob apoštola sv. Jakuba Staršího, bratra evangelisty sv. Jana). Proč právě ona?
Vznik svatojakubského kultu
V případě galicijské Compostely byl kult spjat s několika okolnostmi současně. Nacházel se zde nejen hrob Zebedeova syna, ale velkou váhu měla i skutečnost, že místo leželo podle tehdejších představ na konci známého světa. Jak se ale tento »syn hromu", který po Kristově vzkříšení hlásal evangelium v Jeruzalémě a Samaří až·do chvíle, kdy byl na příkaz Heroda Agrippy I. roku 44 v Jeruzalémě sťat (Sk 12,1-2), ocitl právě na půdě španělské Galicie? Do dejme ještě, že sv. Jakub, první z apoštolů umírající mučednickou smrtí, byl posléze vzývaný jako patron a ochránce nejen samotného Španělska, ale i válečníků, dělníků, lékárníků, drogistů, kloboučníků, voskařů, ale i jako přímluvce za dobré počasí, hojnou úrodu jablek a polních plodin, proti revmatismu a samozřejmě také jako průvodce poutníků, zejména těch směřujících do Compostely.
Počátky kultu tohoto světce ve Španělsku sahají do 8. až 9. století. Poté, co byl nedlouho po apoštolově smrti k jeho cti zbudován v Jeruzalémě koste: byly ostatky kolem roku 70 přeneseny na Sinaj, kde byl pro jejich větší bezpečnost vystavěn klášter sv. Jakuba (dnešní klášter sv. Kateřiny). Později však došlo k novému přenesení ostatků. Jedna z četných legend vypráví, že Jakubovo tělo bylo z Jeruzaléma dopraveno až ke španělským břehům, a to nanejvýš podivuhodným způsobem. Po odchodu z Jeruzaléma naložili apoštolovi žáci mrtvé tělo v přístavu Joppe do člunu bez posádky a vyčkávali na příhodné počasí. Loďka se však nečekaně odrazila od břehů, nabrala zcela opačný směr a po sedmi dnech bez nehody zakotvila na pobřeží španělské Galicie; řídili ji totiž samotní andělé. V Galicii bylo tělo i přes velmi nepřátelský postoj tamější královny Lupy (Vlčice) řádně pohřbeno, avšak přesné místo uložení ostatků upadlo ihned v zapomenutí. Teprve roku 813 (nebo roku 822) spatřil poustevník Pelagius na hoře Libederón na místě bývalého římského hřbitova tajemná nebeská světla, doprovázená zpěvy andělu. Poté, co se na příkaz místního biskupa Theodomira začalo kopat a byly nalezeny apoštolovy ostatky, nechal v oněch místech král Alfonso II. Asturský (současník Karla Velikého) vybudovat chrám.
Podstatnou roli sehrály v dějinách Compostely okolnosti reconquisty, postupného dobývání Iberského poloostrova z rukou muslimských Mauru. Podle další z legend se totiž v průběhu bitvy u Clavija (roku 844) zjevil sv. Jakub na bílém koni jako vůdce křesťanských· vojsk, bojujících proti Maurům. Z toho důvodu se později k původním vyobrazením sv. Jakuba coby apoštola s atributem knihy či poutníka s tzv. pelerínou (vlněným hnědým rouchem s kapucí), kloboukem, holí, pytlíkem na jídlo a nádobou na vodu přidruži10 ještě označení Santiago Matamoros (sv. Jakub Maurobijce). Zebedeův syn se tak stal symbolickým ochráncem křesťanského Iberského poloostrova před muslimskými Maury. Určitý . významový posun, k němuž došlo, když si španělští conquistadoři při svých expanzivních výbojích v Novém světě v průběhu 15. a 16. století zvolili sv. Jakuba za svého patrona, nelze bohužel označit jinak než jako smutný dějinný paradox.
Šíření věhlasu galicijské svatyně
Svatojakubská svatyně byla roku 997 zničena nájezdy Maurů, příliv poutníků k místu světcova hrobu však neustával, spíše rostl. Proto došlo roku 1075 ke stavbě nového kostela, za nemalého přispění opatů reformního kláštera v Cluny a papeže Kalixta II. (1119-1124). Ti se podstatnou měrou zasloužili i o šíření věhlasu rozvíjejícího se svatojakubského kultu. Jednalo se zejména o čtyři hlavní poutní trasy, ustálené během 12. století, po nichž se napříč Francií "až na konec světa" ubírali poutníci z celé Evropy. V období mezi 11. a 14. stoletím snad nebylo člověka, který by si do vzdálené Galicie nepřál putovat.
Putující křesťané měli k dispozici hned čtyři možné varianty. Via Turonensis vycházela z Paříže či Saint-Denis, via Viziliacensis (též via Lemovicensis) začínala ve Vézelay, via Podensis měla svůj počátek v Le-Puy-en-Velay, via Egidiana (též via Tolosana) v Arles. V Pyrenejích poutníci zdolávali průsmyk Roncesvalles či Somport, poslední překážky před Puente la Reina, kde navazovala tzv. španělská cesta, která končila až před galicijským svatojakubským chrámem. Tento poslední úsek byl místními lidmi nazýván camino francé, tj. francouzská cesta, neboť většina poutníků mířících do Compostely, pocházela právě z nedaleké Francie.
S poutnickou holí
Skupiny poutníku byly rozpoznatelné již zdálky. Spatřil-li totiž kolemjdoucí člověka oděného do pláště s kapucí (nazývaného dodnes pelerína), jenž měl chránit před slunečním ·žárem i deštěm, opírajícího se o poutnickou hul, s mošnou přes rameno a čutorou kolem pasu, ihned věděl, s kým má tu čest. Posléze se k těmto atributům přidala také schránka na certifikáty, které svatojakubský poutník obdržel od kanovníků chrámu jako doklad o vykonané pouti. Ten Se vyžadoval zejména v případě, byla-li pouť uložena jako pokání na odčinění hříchů svých či jiné osoby Jednalo se především o vraždu, potrat, loupežné přepadení, někdy i nevěru).
Zdálo by se, že putující křesťané na svých cestách snad ani nemohli zabloudit. Všichni sice neměli to štěstí, že se mohli seznámit s písemným pramenem Liber sancti Jacobi, sepsaným francouzským knězem Aimericem Picaudem v 1. polovině 12. století právě pro potřeby poutníku. Každý den však poutníci míjeli četné kamenné kříže či symboly mušlí a k přenocování mohli využít husté sítě hospiců či jiných útulků, budovaných jak církví, tak panovníky. Přesto však bylo nutné počítat s trvalým nebezpečím - s lupiči, popř. nepoctivými majiteli hospiců, s nepřízní krajiny i počasí, s únavou a nemocemi, snad i s »ponorkovou nemocí" z dlouhodobého putování v jedné skupině. Asi i proto byl ve 12. století založen Řád sv. Jakuba s mečem, jehož příslušníci se zavazovali, že budou ochraňovat především svatojakubské poutníky.
Jako doklad o splnění slibu vykonat pouť sloužil zvláštní poutnický odznak, který si poutníci připevňovali na klobouk, popř. na plášť či mošnu. Jednalo se o tzv. mušli sv. Jakuba čili lasturu hřebenatky svatojakubské, vyskytující se výlučně na pobřeží Atlantského oceánu. Zpočátku si je mohli poutníci nasbírat sami, později však na jejich distribuci získali monopol jen vybraní obchodníci, kteří je prodávali přímo před chrámem. Mušle se staly proslulými kvůli zázraku sv. Jakuba, který zachránil před utonutím knížete, jehož kůň se splašil a zanesl jej do moře. Poté, co kníže začal vzývat apoštola o pomoc, byli podle legendy on i jeho kůň, oba pokryti mušlemi, vyvrženi zpět na břeh.
Do Galicie směřovali poutníci nejen z dnešní Francie nebo Itálie, ale i z Flander, Porýní, Anglie či skandinávských zemí. Z českých zemí se ve středověku ke hrobu sv. Jakuba vydal, avšak nedošel, kníže biskup Jindřich Břetislav (1192), úspěšnější poutníky zastupují např. jakýsi kněz Jan (konec 13. století), Oldřich z Brandýsa (1312), Václav z Donína se Ctiborem z Kozího, majitelem Kozího Hrádku u Sezimova Ústí (1415),Jaroslav Lev z Rožmitálu se dvěma průvodci, Václavem Šaškem z Bířkova a Němcem Gabrielem Tetzlem (1465).
Současná renesance poutí
Nejen ve středověku, ale i dnes, na prahu třetího tisíciletí, proudí opět davy poutníků všech národností na severovýchod španělské Galicie, aby si na přímluvu apoštola vyprosily u Boha ochranu a pomoc pro sebe i své nejbližší. Tak jako jejich předchůdci usilují i oni při výstupu na nedalekou Horu radosti o prvenství, které je spojeno s čestným titulem krále pouti. Před vstupem do chrámu vkládají všech pět prstů pravé ruky do otvoru v Portálu slávy, do kamenného Stromu Jesse (jedinečného díla mistra Matouše z 12. století). Šeptají své prosby, sklání hlavu a míří k apoštolovým ostatkům, uloženým pod hlavním oltářem.
Herru sanctiagu / Grot sanctiagu / El ultreja e sus eja / Deus adjuva nos!
(Dobrý svatý Jakube / Velký svatý Jakube / A ještě dál / Bůh nám pomáhá!)
S těmito slovy na rtech putovaly statisíce poutníků v minulosti. S podobnými prosbami o ochranu na cestě se na apoštola obracejí i poutníci dnešních dní...
KT, Cyrila Monika Vondráková SCM

 

Cesta za svatým Jakubem

V září 2007 se více než dvěma desítkám poutníků z Moravy a Čech splnil dlouholetý sen. Mohli putovat do Santiaga de Compostelly ve Španělsku ke hrobu svatého Jakuba staršího, apoštola. Tradice těchto poutí sahá až do 8. století.
Na vlastní pouť jsme se vydali pěšky v neděli 1. září. Bylo to v Ponferadě ve vzdálenosti 202,5 km od cíle. Šli jsme po tzv. královské francouzské cestě, a to její poslední 200kilometrový úsek. Tato cesta začíná v Pyrenejích na hranicích Francie a je více než 700 km dlouhá.
Bylo by zajímavé sledovat motivy, které jednotlivé poutníky k této cestě, plné obětí a odříkání, vedly. Většinou šlo o pokání, prosbu o pomoc v nouzi a v obtížných životních situacích, oběti přinesené Bohu za uzdravení nemocného blízkého člověka. Zvláštností bylo spojení s posluchači Rádia Proglas. Ti v hojném počtu sledovali naši pouť a my všichni jsme prosili u hrobu sv. Jakuba o přímluvu za jejich vyslovené potřeby a prosby.
Nejlepším způsobem absolvování této pouti je chůze o samotě, přerušovaná krátkými setkáními s jinými poutníky, snad ze všech zemí světa. Poutník je vytržen ze svého prostředí, svých denních starostí a může se soustředit na poznání svého nitra. Poutník se v modlitbách zcela oddá tomu, čemu zasvětil celou pouť.
Téměř všichni jsme před poutí četli knihu P. Františka Lízny Musím jít dál. Otec Lízna tuto pouť vykonal v roce 2004 a ušel během tří měsíců neuvěřitelných více než 3000 km. Zvolil si zvláštní systém losování osob, za které se ten který den modlil. Měl na to více než tři měsíce času. Každý den posílal těm, za které se modlil, pohlednici. Já jsem zvolil z časových důvodů podobný systém. Ale modlil jsem se každý den za více osob najednou, rozdělených do skupin. Některým osobnostem z těchto skupin jsem posílal SMS. Bylo velice dojemné registrovat jejich reakce s tím, že jsem bytostně cítil, jakoby putovali společně se mnou. První a poslední den jsem obětoval za těžce nemocného člena své rodiny, kterého Pán navštívil křížem těžké nemoci. Další dny jsem obětoval za církev, její představitele, biskupy a kněze a všechny spolupracovníky v olomoucké arcibiskupské kurii. Nechyběly dny, věnované všem živým i mrtvým členům rodiny, vzpomínka na zemřelé rodiče. Také za všechny přátele. Jeden den jsem věnoval modlitbám za ty, kterým jsem v životě ublížil. Při vzpomínkách na jednotlivé lidi v této kategorii jsem s úžasem zjistil, komu jsem asi ublížil nejvíce, což jsem si dříve neuvědomoval. Prosil jsem sv. Jakuba o přímluvu, aby se mi dostalo času tyto křivdy napravit. Jeden den jsem také obětoval prosbám za obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a všem, kteří o ni usilují.
Vlastní putování vás vždy překvapí. Nikdy jsem v minulosti neměl nejmenší potíže s chůzí a pevně jsem věřil, že pěší chůze mi nezpůsobí žádné problémy. Byl jsem připraven snášet spíše obtíže jednoduchého ubytování v hromadných ubytovnách tzv. Aldbergue, které jsou “rozesety” podél celé trasy pouti. Jaké bylo moje překvapení, když právě mé nohy mi hned po první, vcelku pohodové pětadvacetikilometrové etapě, vedoucí vinicemi údolí Bierzo, vypověděly službu. Nejdříve to bylo pravé koleno, které mne začalo nesnesitelně bolet po prudkém sestupu v horském terénu druhé etapy s cílem v v Cebrériu, téměř 1400 m nadmořské výšky. Další den se přidaly puchýře na levém chodidle a třetí den i na chodidle pravém. Mohu říci, že každý můj krok byl provázen bolestí. Večer jsem sám nevěřil, že v tomto stavu mohu dojít do cíle. Ale s Boží pomocí se tak stalo. V neděli 9. září jsem spolu s ostatními poutníky doputoval do Santiaga a účastnil se polední mše svaté za poutníky zakončené impozantním výjevem rozhoupání téměř dva metry vysoké kadidelnice.
Pak přišla vrcholná chvíle setkání se svatým Jakubem. Na hlavním oltáři je dřevěná apoštolova socha z 12. století, pobitá zlatým plechem. Poutníci vystoupí po schůdkách k soše a obejmou ji zezadu kolem krku. V této nezapomenutelné chvíli se koncentrují všechny prosby, přání a myšlenky na všechny, za které je pouť obětována. V tomto okamžiku jsem si uvědomil jednu věc. Celou dobu jsme putovali za svatým Jakubem, směrem k němu. A nyní stojím za jeho zády, objímám ho a dívám se stejným směrem jako on. Uvědomuji si, že jeho pohled vede ke Kristu. Přeji si nejen v tomto okamžiku, ale v celém svém dalším životě hledět a ubírat se stejným směrem jako tento svatý apoštol. Zjišťuji, že to je vlastně moje největší přání. Po této nádherné chvíli sestupuji do krypty pod oltářem poklonit se jeho ostatkům, uloženým ve stříbrné rakvi.
Pouť končí a já cítím, že se něco v mém životě změnilo, že nic není jako předtím. S těmito úmysly se vracím spolu s ostatními domů. Navštěvujeme ještě španělské mariánské poutní město Zaragozu s Pannou Marií de Pilar (Panna Maria na sloupu) a s její přímluvou šťastně přijíždíme do našeho domova, po 15 dnech naší “Životní pouti”.
Oldin č.10/2007, PhDr. Karel Kavička, Prostějov